Jak nalézat jednotu v naší různosti

Promluva reverenda Davida M. Horsta

Pražská obec unitářů

15. května 2016

Přátelé, děkuji Vám za možnost být dnes s Vámi na tomto shromáždění a podělit se s Vámi o několik slov úvahy. Já i moji spolucestující jsme strávili skvělý týden v Praze i mimo ní a jsme vděční za Vaše vřelé přijetí a pohostinnost. Je dobré být zde s Vámi, bratři a sestry ve víře.

Jsme američtí unitáři universalisté. Ale kdo jsme? Co jsme zač?

Podobné otázky mi často kladli i jiní Američané, kteří málo znají či rozumějí unitářství a universalismu – ale nemohu jim nabídnout jednoduchou či rychlou odpověď. Jsme ve všech směrech duchovním společenstvím, místem bohoslužby, jsme náboženství a náboženské hnutí, tradice víry, ale přece jsme výrazně odlišní od ostatních církví v Americe.

V první řadě jsme náboženští liberálové, což překvapuje ty, kdo o tom nevědí a vnímají náboženství jako z podstaty konzervativní. 'Nábožensky liberální' zní jako protimluv. Ve skutečnosti tomu tak není a náboženský liberalismus má v Americe dlouhou tradici stejně jako v Evropě, jak dobře víte.

Být liberální znamená být otevřený novým myšlenkám, progresivní v myšlení, otevřený různým přesvědčením, optimistický k perspektivě a usilující o zdraví a celistvost. Znamená to přijmout a podporovat vrozené hodnoty a důstojnost všech lidí, což je náš první duchovní princip. Jsme osvobození od ideologií a pozitivně alergičtí na neměnná kréda a dogmata, která popírají život. Naše víra je snad hůře definovatelná, ale v našem životě je skutečná a živá. Naše víra potvrzuje život a udržuje život.

Když hovoříme o spáse, myslíme tím spásu v tomto životě, ne v tom příštím; hovoříme-li o 'spáse charakterem', jak ji pojmenoval v 19. století americký unitář William Ellery Channing, myslíme tím každodenní úsilí 'stát se tím nejlepším, co je v nás' – slovy textu Poslání našeho unitářského ústředí.

Kdo jsme? Co jsme? Vše, co jsem doposud řekl, zní logicky a dobře, ale je to všechno moc abstraktní. Budu konkrétnější.

Jsme společenství, které se rádo shromažďuje s hudbou, promluvami a modlitbami, zkoumá povzbudivé myšlenky a příslušná témata, která se týkají našeho intelektuálního, citového i duchovního života.

Soustřeďujeme se na spravedlnost, prosazujeme rovnost, svobodu a spravedlnost pro všechny a zejména ty, kteří zůstávají na okraji společnosti nebo jsou v naší společnosti utlačováni: ženy, lidé jiné barvy pleti, imigranti, chudí, a gayové, lesbičky, transsexuálové a jejich rodiny.

Jsme církví, která nabízí učení a zkoumání, nabízíme i dětem a mládeži řadu příležitostí pro náboženské učení v rámci školní výuky i mimo ni.

Jsme společenstvím soucitu, které poskytuje péči a podporu našim členům v nemoci a v obdobích krize a životních změn.

Myslím, že nás nejlépe vystihují následující slova: Jsme společenstvím těch, kdo se necítí doma v žádné jiné církvi a těch, kteří třeba v tradiční církvi ani vítáni nejsou. Jsme společenstvím posledního útočiště a jsem na to hrdý.

Naši členové pocházejí z širokého spektra náboženských tradic: protestantské, katolické, židovské a dalších. Někteří přišli z necírkevního prostředí a naše víra povzbuzuje a podporuje jejich náboženské otázky a hledání.

I když čerpáme inspiraci a moudrost z mnoha světových náboženství, jsem rád, že unitářský univerzalismus stává čím dál víc samostatným, bohatým, soudržným a krásným náboženstvím. Vidím, že některé zdroje uvádějí unitářství jako samostatné světové náboženství, to je pozoruhodné; ale zatím jsme se plně nevyvinuli do tak diferencované podoby, abychom mohli být považováni za stejně významné jako křesťanství, judaismus, islám nebo východní filozofii s jejich hlubokou historií, bohatými texty a dobře artikulovaným vyznáním.

Jsme stále mladé náboženství, které vyrostlo z křesťanské tradice, a stále jsme s ní spojeni. Unitářský universalismus ještě není samostatný náboženský druh. Čeká nás ještě hodně růstu a vývoje.

Krátce jsem popsal, kdo a co jsme jako unitáři univerzalisté v Americe. Těžší otázka ale je, co nás drží pohromadě? Nemáme společné formální vyznání víry, nemáme katechismus, nemáme vlastní dlouhý mýtický příběh s hrdiny a hrdinkami, nemáme vlastní písmo svaté, nemáme biskupy ani papeže. Nemáme nic z toho. Všechno, co máme, jsou všichni ti další z nás. Všechno, co máme, je pocit, že patříme dohromady. Všechno, co máme, je citové a duchovní pouto, které přesahuje naše mnohé rozdílnosti.

V unitářském sboru jsme si ustanovili tyto body jako naši úmluvu, a každou neděli si je společně čteme:

Jako obec ctíme naše poslání a slibujeme, že k oslavě našeho společného lidství budeme spolu jednat laskavě. Rozdíly mezi námi vnímáme jako silnou stránku a pracujeme na jejich splynutí do souladu tím, že nasloucháme s otevřenou myslí. Zavazujeme se jednat čestně, soucitně, s láskou a úctou. Touto úmluvou budeme prohlubovat naše vzájemná spojení a dodávat radost našim společným životům..

Co této úmluvě chybí v poezii, to má navíc v upřímnosti a vzájemné náklonnosti. Snažíme se žít vzájemně ve 'správném vztahu' a pro mne jsou klíčová slova: 'poctivost, soucit, láska a úcta'.

Naše úmluva ukazuje záměr i to, jak fungujeme. Je to naše vize a naše praxe. Často se nám to nedaří. Často se musíme omluvit za slova a činy, které 'porušily naši úmluvu'. Často musíme 'naše vztahy opravit'. Budiž to tak. Nicméně v tom vzájemném závazku musíme být stálí. Naše rozdílnosti mohou být naší silou. Vytváření a udržování harmonických vztahů je možné.

Jednota v rozmanitosti' je v americkém unitářství už takové klišé. Všimněte si, že jsem neřekl 'jednomyslnost' – bezvýhradná plná shoda není mezi lidmi možná. Nacházení jednoty v naší rozmanitosti vzdělání, sociálně-ekonomického postavení, náboženského a politického přesvědčení, sexuální orientace a genderové identity, rasových a etnických identit možné je.

Prostory našich shromáždění – naše budova v Paramus a vaše prostory tady v Praze -- mohou být nebo by měly být naší společnou půdou, společným základem, místem jednoty v různosti, místem úmluvy, kde se 'poctivost, soucit, láska a úcta' dodržuje.

Proces hledání jednoty v naší rozmanitosti je současně jednoduchý i složitý. Řekl bych, že začíná vzájemným nasloucháním, nasloucháním pro porozumění, nasloucháním nejen slovům, ale citům s nimi spojeným, nasloucháním s náklonností a s otevřenou myslí. Není to lehké. Naslouchání vyžaduje praxi. Naslouchání je praxe, možná duchovní praxe. Připomeňme si slova svatého Františka: 'Snažme se dřív porozumět, než o to, abychom byli pochopeni'.

Proces hledání jednoty předpokládá uznat, že každý má pravdu jen částečně. Nikdo nemá poslední slovo. Konečná pravda nebo konečné slovo je někde v posvátném prostoru mezi námi, a projevuje se v průběhu 'tvůrčího sdílení', jak to nazval americký teolog a filozof Henry Nelson Wieman. Mohli bychom ji také nazvat 'posvátný rozhovor.'

Závěrem: jednota, kterou hledáme, musí nastat v duchovním společenství – a snad ji lze nalézt pouze právě tam. Žijeme ve světě, který je roztříštěný, násilný, který je posedlý mocí a bohatstvím. Tam venku jednotu nenajdeme, a to je i důvod, proč tak moc potřebujeme jednotu tady mezi sebou, mezi námi, kdo se shromažďujeme kvůli shromáždění a hudbě, učení a růstu, spravedlnosti a rovnosti, péči a láskyplnosti.

Když se nad tím zamyslíte, to co děláme v našich společenstvích vlastně podvrací dominantní paradigmata rozdělování, násilí, moci a bohatství. Když se scházíme v našich shromážděních, vytváříme vlastně nové vize pro naše národy a pro celý svět. To, na čem se podílíme v našich svobodomyslných společenstvích, je důležité. Posiluje nás to, mění naše životy a dává naději.

A tak musíme naslouchat, abychom porozuměli, zapojme se do posvátného rozhovoru, a věřme ve význam duchovního společenství. To je způsob, jak nalézáme jednotu v naší rozmanitosti.

A nezapomínejme, že všechno musíme dělat s láskou. Potřebujeme lásku, přátelé. Lásku k životu, lásku jednoho k druhému, lásku k této vzácné planetě, na které žijeme a díky níž jsme tady. Jak napsal moudrý člověk Paul McCartney: 'Nakonec je láska, kterou dostáváš, rovna lásce, kterou poskytuješ.'

Amen.